Robert Gongol

Dědův příběh v čase a mé hledání.

Byly to právě smutné a bolavé vzpomínky rodiny a vyprávění, které mě začaly pořádně nahlodávat, jak to všechno vlastně doopravdy bylo a kde je můj prapraděda. Když na něho přišla řeč, uměli jsme o něm hodiny mluvit, ale vše byly jen dohady, domněnky a někdy jen přání myšlenky.

Leden 2015

Rozhodl jsem se, že Roberta začnu hledat.

Na začátku mého pátrání stálo zvědavé hledání v archivech, které se zdály být zapomenutými svědky minulosti. Prohrabával jsem se matrikami, starými dokumenty i zápisy z válečných let, často pozdě do noci. Na internetu jsem objevoval skryté informace a spojoval střípky z různých zdrojů, aby příběh začal dávat smysl. Nezapomněl jsem ani na rodinu - rozhovory s příbuznými odhalovaly vzpomínky, které nebyly zaznamenané nikde jinde. Každý nalezený detail mě posouval blíže k pravdě o mém dědovi, který prožil tak důležitou a zároveň tak smutnou kapitolu naší historie.

Únor 2018

Našel jsem záznamy Roberta a seznámil jsem se s jeho rodinou.

Po letech nekonečného pátrání jsem konečně narazil na stopu - rodinu Gongolů, která stále žila na stejném místě. A pak to přišlo, našel jsem paní Drahomíru, žijící na kraji vsi, která byla mým příbuzným. Tenkrát pracovala na obecním úřadě a tak jsem se odvážil ji kontaktovat. Odpověď, kterou jsem dostal, změnila všechno. Byla to moje teta. Začali jsme si vyměňovat staré fotografie a vzpomínky, které ona střežila jako poklad. Dokázala si dokonce vybavit babičku Gongolovou, dceru Roberta se kterou si její rodiče dopisovali poštou až do konce osmdesátých let.

Každý nový dokument, který mi poslala, otevíral další dveře do dávno zapomenutého světa. Objevil jsem oddací knihu z matriky, kde bylo zaznamenáno jeho sňatkové slovo s Marií Kořínkovou, mou praprababičkou a emoce jsem cítil při čtení osudu jejich syna pojmenovaného po tatínkovi Robert, který odešel příliš brzy, krátce po narození. Ale také jsem poznal babičku, jejich dceru, která nesla rodinnou sílu dál, až do mého přítomného života. V papírech jsem našel dnes již neexistující adresu - Bahno č. popisné 67 u Místku a mezi sčítacími listy i vlastnoruční podpis praprababičky Marie, kde byl zaznamenán počet domácích zvířat a spolubydlících. To nebyly jen dokumenty, to byly otisky života, které dýchaly dávnou minulostí.

Každý archivní list, každý zažloutlý papír byl jako klíč, otevírající pokladnici rodinných tajemství a bolesti, naděje a paměti. A já jsem držel v rukou kus historie, který se konečně mohl vyprávět světu. Seznámil jsem se tak z celou jeho rodinou i rodinami dalších předků. Pořád, ale chyběl dědův osud.

Září 2018

Teta Drahomíra našla něco neuvěřitelného.

Jednoho dne mi přišel dopis - ne ledajaký, ale přímo z roku 1916. Psán ve Vídeňské nemocnici, kde se prapradědeček zotavoval z ran války. Řekl jsem si, to není možné, to je osud. V ruce jsem držel kus historie, který doslova dýchal minulostí. Našla ho totiž teta při uklízení v domě po rodičích Roberta. Ten papír, ty slova, jež nesou příběh bolesti, naděje a odvahy… Bylo to, jako kdyby se minulost znovu ožila přímo přede mnou.

Přežil 4 generace schovaný někde, jen proto, aby o 101 let později putoval zase poštou a předal mi vzkaz na mé otázky. Jen si to představte, píše dopis, v roce 1916, raněný, s myšlenkami, o budoucnosti v nebi, smířený se smrtí a přitom sepisuje odpovědi na otázky pro prapravnuka do roku 2018. V tom dopisu je tolik emocí a smutku, ale i naděje, že se doslova neomezeně zhmotnil v časoprostoru.

Kopii dopisu s QR kódem, odkazem na tyto stránky jsem se rozhodl předat do muzea v Bohinjské Bystrici, aby nikdo nezapomněl, jaké hrůzy války přináší. Originál mám u sebe a střežím ho jako oko v hlavě - protože to není jen dopis, to je most mezi mnou a mým prapradědečkem, kousek duše, který přežil čas, navíc je dopis potřísněny jeho krví a to doslova.

2019 - 2024

Ztracený čas a nalezené stopy, prababička Emílie byla sirotek?

Mezi lety 2018 a 2024 jsem bloudil ve slepé uličce. Pokaždé jsem se vracel ke stejnému jménu, ke stejné tváři - jako by mě volal z minulosti někdo, kdo nechtěl být zapomenut. A přesto jsem tehdy neviděl celý obraz. Jen záblesky, náznaky. Jméno Robert Gongol mi znělo v uších, ale jeho příběh byl zavřený za těžkými dveřmi času.

Až teprve postupně, trpělivým odhalováním detailů, se začal ztracený život znovu skládat. Zjistil jsem, že Robert byl svědkem na svatbě své sestry Anděly, těsně předtím, než odešel na frontu. Že než se oženil s mojí praprababičkou Marií, prožila si ona sama velkou bolest - její první manžel zemřel a s ním i jejich později narozené dítě. Když se vdala s Robertem, žili spolu v domku, možná si tehdy mysleli, že život začne znovu. Ale válka brala víc než jen čas.

V únoru 1916, při návštěvě domova z fronty se s Marií rozvedl - od stolu a lože. Proč? To nevíme jistě. Jen o pár měsíců později, v srpnu, Marie zemřela - srdce to nevydrželo. Prodává se dům i vybavení. A Robert? V dopise, který se zachoval, je cítit tíha, ztráta, možná i vina. Po roce 1916 není o Robertovi žádný záznam, musím hledat dál, řekl jsem si.

Jejich dcera, má prababička Emílie, zůstala ve čtyřech letech sama. Starala se o ni její babička až do své smrti a pak jeden z bratrů. Vychovali ji místo její matky Marie, děvčátko bez rodičů, ale s kořeny, které nezapustily ve válečné půdě, ale v paměti těch, kdo nezapomněli.

Dlouho jsem tápal, ale dnes už vím, každá fotografie, každá poznámka, každý útržek z matriky byl vlastně pozvánkou zpět. A ten, kdo mě zval, nebyl jen Robert. Byl to hlas celé ztracené generace, která čekala, až bude znovu vyslyšena.

Prababička Emílie Gongolová (Kukelková) 1913 - 1993.

Leden 2025

Našel jsem ho!

A pak to přišlo!
Jeden z těch večerů, kdy oči pálí z obrazovky a víčka těžknou, ale duše nedovolí přestat. Procházel jsem další archiv - ten, o kterém jsem si myslel, že už v něm nic nového nenajdu. Jenže najednou se přede mnou otevřely nové knihy padlých vojáků v polních nemocnicích, které čerstvě nahrál vojenský ústav z Rakouského archivu. Srdce mi poskočilo. Napjatě jsem šel stránku po stránce, řádek po řádku, s každým jménem rostla nervozita... a pak to jméno - Robert Gongol, narozen 1887, Dobrá u Místku.

Zakřičel jsem: „Mám ho!“ Tak nahlas, že se zatřepal celý dům. Ještě teď, když o tom píšu, mám husí kůži. Musel jsem vstát, rozchodit to po místnosti. Nedokázal jsem dál číst, ruky se mi chvěly adrenalinem a endorfiny.

Po deseti letech pátrání, po všech těch neúspěších, pochybnostech a slepých uličkách - tam byl, můj prapraděda Robert.

Zavolal jsem bratranci Lukášovi, profesorovi z gymnázia. Jeho zkušenosti s jazyky a texty mi byly oporou. Společně jsme luštili záznamy, staré rakousko-uherské názvy, lámané písmo, archaické zkratky. A najednou - další střípek: Bohinjska Bistrica. A hned pod tím: vojenský hřbitov Rebro.

Bylo to jako najít ztracený díl skládanky, který celé roky chyběl. A najednou vše začalo dávat smysl, ano, život Roberta byl opět poskládaný dohromady i když byl krátký a se smutným koncem.

Červenec 2025

Děda zde odpočívá v pokoji.

Bohinjska Bistrica - zázemí hrdinství a bolesti.
Tiché městečko na úpatí Julských Alp ve Slovinsku, se za první světové války proměnila ve strategické zázemí pro krvavou Sočskou frontu. Dnes působí klidně, obklopena zelení a majestátními štíty hor, ale v letech 1915 - 1917 zde vládla bolest, naděje i smrt.

Do tohoto místa vedla železnice, která zajišťovala zásobování celé fronty. Právě zde se nacházely polní nemocnice, lazarety a vojenské sklady. Ve chvíli, kdy se frontové linie na řece Soča otřásaly pod dělostřeleckou palbou, Bohinjska Bistrica nesla tichou, ale neméně důležitou úlohu - zachraňovat životy, přijímat raněné, zapisovat padlé.

Právě sem byl převezen i děda Robert Gongol. Onemocněl na frontě tyfem, přepraven vlakem do jedné z místních vojenských nemocnic. V záznamech polních lazaretů figuruje jako jeden z tisíců, kteří již nedošli domů. Zemřel zde - daleko od domova, ale v péči lékařů, v místě, kde i mnoho jiných nalezlo poslední útočiště.

Dnes Robertův hrob spočívá na vojenském hřbitově na kopci nad městem. Hrob s křížkem a jménem. Tichý svědek dávného utrpení. A zároveň konec jedné dlouhé cesty pátrání. Proto si Bohinjska Bistrica zaslouží místo na tomto webu - jako město, které uzavřelo kruh rodinného příběhu po více než sto letech.

Zvláštní poděkování pak patří dobovému kaplanovi Karlu Blazsikovi, který pečlivě, zaznamenával zemřelé a pohřbené ve zdejší vojenské nemocnici.

Co víme a co můžeme tušit o osudu Roberta Gongola po jeho odchodu do války.

Jeho vojenské nasazení a jednotka.

Robert Gongol během první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě jako dělostřelec. Podle dochovaných údajů byl zařazen do 3. baterie Císařského a královského (k.u.k.) rezervního polního kanónového pluku č. 201 - zkráceně Res. Feld. Kan. Reg. 201/3.

Jednalo se o jednotku vybavenou lehkým polním dělostřelectvem, pravděpodobně vyzbrojenou 76,5 mm ráží polními kanóny M.5/8 nebo jejich modernizovanými verzemi. Dostřel až 7 km, váha 1020 kg v palebném postavení, hmotnost střely 6,68kg, obsluha 6 lidí a rychlost palby až 10 ran za minutu.

Tyto pluky byly nasazovány především k podpoře pěchoty, často v obtížném horském terénu. Pluk č. 201 patřil mezi rezervní jednotky formované v pozdější fázi války a působil na jižní frontě v oblasti Sočy (Isonzo), kde se odehrávaly jedny z nejtvrdších a nejkrvavějších bojů celé války.

Volný čas.

Život dělostřelce mimo frontovou linii.

Ačkoli se může zdát, že vojáci „v záloze“ jen čekali na nasazení, realita byla zcela jiná. Členové rezervních polních kanónových pluků, jako byl i Robert Gongol, měli i mimo přímý boj plné ruce práce. Denně se starali o těžké kanóny, koně i vozatajské vybavení, prováděli výcvik, zajišťovali zásobování a budovali dělostřelecká stanoviště v náročném horském terénu Sočské fronty. Vojáci pomáhali kopat zákopy, stavět muniční sklady a kryty - často za deště, bláta nebo mrazu. Kromě fyzické dřiny čelili i nemocem jako tyfus nebo úplavice, které si v podmínkách zákopové války vybíraly krutou daň. Přesto si udržovali disciplínu, psali domů, opravovali výstroj a snažili se zachovat lidskost uprostřed nelidské války.

Během období klidu měli také vojáci možnost krátkodobého osobního volna, kdy mohli opustit vojenská stanoviště a vydat se na vycházku do nejbližší vesnice nebo městečka. Tyto chvíle znamenaly vítanou změnu po dlouhých hodinách strávených ve vlhkých zákopových příkopech nebo u dělostřelectva - vojáci tam mohli nakoupit základní potřeby, poslat dopisy, navázat kontakt s místními obyvateli či jen načerpat kousek normálnosti. Takové malé úniky pomáhaly udržovat morálku a psychickou rovnováhu, i když byla jejich délka a frekvence přísně regulována.

Osobní život.

Soukromý život, který ztroskotal.

Právě v tomto každodenním rytmu, daleko od slávy bitev, se odehrával skutečný příběh většiny vojáků - včetně Roberta Gongola.

Po roce stráveném na frontě se Robert Gongol na krátký čas vrátil domů. Byl to muž, který již poznal hrůzy zákopů, smrt druhů, hlad a únavu, jakou si civilní svět jen těžko umí představit. V tomto období došlo k právnímu aktu, který tehdy nahrazoval rozvod - takzvanému rozvodu od lože a stolu. Nešlo o rozvod v dnešním slova smyslu, protože rakousko-uherské zákony tehdy katolíkům skutečný rozvod neumožňovaly.

Znamenalo to však, že se manželé rozhodli trvale žít odděleně, každý svým životem, ačkoliv jejich manželství právně trvalo dál. Vzhledem k tomu, že v té době měli čtyřletou dcerku a Robert se krátce nato musel vrátit na frontu, kde v srpnu 1917 zemřel na tyfus, je krajně nepravděpodobné, že by si v zázemí během tak krátké a vyčerpávající dovolené našel jinou ženu. Mnohem pravděpodobnější je, že se během jeho nepřítomnosti manželství rozpadlo z důvodů emocionálního odcizení.

Válečná odloučení, stres, nejistota a trauma bohužel zničily tisíce rodin podobným způsobem. Tento tichý rozchod bez veřejné ostudy byl v tehdejší společnosti běžnou, ač smutnou formou ukončení vztahu. V dopise byl velmi nešťastný a vzpomíná na ten zlý osud co ho potkal.

Robertova situace od září 1916, opatrovnictví a vojenská služba v Rakousko-Uhersku.

Robert, který se roku 1916 krátce vrátil z fronty, aby se rozloučil se svou zemřelou "manželkou" a držel v náruči na pohřbu jejich čtyřletou dceru, s ní nemohl zůstat doma. Podle platných vojenských předpisů rakousko-uherské armády byl totiž povinen se po pohřbu neprodleně vrátit na frontu, a to i přes rozvod manželství (Trennung von Tisch und Bett), protože stále byl aktivní voják. Zákon o vojenské službě vyžadoval neodkladný návrat k vojenským povinnostem bez ohledu na rodinné okolnosti.

Z hlediska civilního práva se navíc o čtyřletou dceru starala nejprve babička ze strany zemřelé matky a po její smrti jeden z matčiných bratrů, kteří byli určeni jako opatrovníci v souladu s §§ 175 a 176 Všeobecného občanského zákoníku (ABGB). Robert, i když byl otcem, nebyl automaticky oprávněn k péči o dceru, na to soud jmenoval jiného opatrovníka, právě kvůli vojny.

Dominanta Bohinjske Bistrice
Bohinjský tunel na Bohinjské železnici je se svou délkou 6327,3 metrů nejdelším slovinským tunelem, a to jak mezi silničními, tak železničními tunely (zcela na slovinském území), a to na trati Praha-Jesenice-Gorizia-Terst (tzv. Bohinjská trať, italsky Transalpina, německy Wocheinerbahn), mezi Bohinjskou Bistricí a Podbrdem, procházející horou Kobla do údolí Baška grapa. Když byla v roce 1906 dokončena, byla její délka 6339 metrů a současnou délku získala v roce 1945 poté, co němečtí vojáci při ústupu vyhodili do povětří severní portál.

Bohinjska Bistrica a Vojenský hřbitov Rebro.

Bohinjska Bistrica - srdce zázemí Sočské fronty.

V letech 1915 - 1917 sloužilo toto město jako klíčové zásobovací místo pro frontu u řeky Soča. Díky železnicím, úzkokolejkám i lanovým drahám sem proudily výstroje, munice i ranění vojáci. Ve dvou polních lazaretech (Zoisův zámek a zařízení pod Rebro) nacházely péči stovky vojáků - ale jen někteří odtud odešli živí.

Nad městem na svahu Rebra spočívá vojenský hřbitov s 285 hroby, každým jménem a jednotkou připomínající lidské osudy.

Dnes je součástí Walk of Peace, pamětní stezky vedoucí po původních válečných stezkách a hrdinských místech 1. světové války. V Tomaž Godec Museum se návštěvníci mohou seznámit s více než 500 dobovými artefakty a příběhy z fronty. Bohinjska Bistrica je tak místem, kde se historie stává srdcem nejen regionální, ale i osobní paměti.

Tomaž Budkovič ve své knize Bohinj 1914 - 1918 - Mezi frontou a vnitrozemím popsal válečnou situaci.

Po italském vyhlášení války Rakousku-Uhersku 24. května 1915 se Bohinj stal přímým frontovým vnitrozemím. Přes Bohinj zásobovali přední část z Lemeze, Šmohoru, Peskova a Batognice. V oblasti Peski, Duplje planina, Planina na kraj a pohoří Govnjač byly v létě 1915 vybudovány rozsáhlé zásobovací základny. Aby bylo možné přepravit velké množství materiálu, museli nejprve rozšířit silnici Bohinjska Bistrica - Zlatorog. Z nádraží v Bohinjské Bistrici do Zlatorogu nejprve jezdili s koňskými povozy, později používali také nákladní automobily s přívěsem. Protože tento druh dopravy ještě neuměl přepravit vše potřebné, byla podél silnice vybudována koněspřežná železnice. Na železnici a dalších pracích ve vnitrozemí byli zaměstnáni převážně ruští váleční zajatci. U Zlatorogu se nacházelo celé osídlení vojenských kasáren - od skladišť až po vojenská sídla. Do Savice byla vybudována silnice pro automobily a dále směrem na Komnu byla vybudována široká koňská stezka. Lanovky vedly do Komny a odtud lanovka jela až k úpatí Bogatinské brány. Později byla prodloužena až k Sands.

11. sočská bitva v srpnu a září 1917 vážně podkopala rakousko-uherskou obranu. Rakousko-Uhersko s pomocí Němců spěchalo s přípravami na další 12. bitvu, aby před zimou zatlačili Italy zpět ke starým hranicím. Útok byl naplánován na Tolmin a Bovec. V druhé polovině září a října byly dodávány zásoby pro ofenzívu u Kobaridu. Značně se zvýšil provoz na Bohinjské železnici, která také částečně zásobovala bojiště u Tolminu. Velké množství válečného materiálu muselo být dopraveno do pohoří Krn. Koněspřežná železnice do Ukance byla proto elektrifikována, což výrazně zvýšilo její kapacitu. V polovině října začaly na pozice přijíždět útočné oddíly, které měly pomoci s dopravou materiálu na vysočinu. Přes Bohinj na frontu táhla také německá vojska. Část německého alpského sboru zůstala v Bohinji tři dny.

Po průlomu u Kobaridu v říjnu 1917 se frontová linie přesunula z bezprostředního okolí Bohinje. Většina vojáků, stejně jako ruští váleční zajatci, odešla na novou frontu. Zůstalo několik vojáků, aby vyzvedli válečnou kořist do kopců. V lednu 1918 zůstali i italští váleční zajatci, ale lidé je neměli rádi kvůli jejich četným krádežím.

V Bistrici byly zřízeny dvě válečné nemocnice. V nemocnici pod Rebro byla nemocnice číslo 1506 pro nebezpečné infekční nemoci a raněné a další "méně nemocní pacienti" byli v nemocnici číslo 1/15 na hradě Zois. Zesnulí vojáci byli pohřbeni na hřbitově v Rebro. Za Rakouska-Uherska se Bohinjska Bistrice nazývala Wochein Feistritz.

První světová válka a Sočská fronta .

Velká válka, jak ji svět do té doby nepoznal
Rok 1914 přinesl světu katastrofu, kterou si do té doby málokdo dovedl představit. Po atentátu na Rakousko-Uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu se roztočila spirála mobilizací, ultimát a válečných vyhlášení, jež uvrhla Evropu do čtyř let nevídaného utrpení.

První světová válka byla konfliktem průmyslového věku - s kulomety, zákopy, plynem, tanky i letadly. Bojovalo se na několika frontách, ale její srdce bilo především na západní a východní frontě. Mezi těmito obřími masivy se však nacházela i další krvavá rána - dosud málo známá, ale strašlivě krutá: Sočská fronta.

Sočská fronta - údolí krve mezi horami
Zatímco se Francie a Německo svíraly v bahně zákopů, mezi Slovinskem a severní Itálií zuřila jiná válka - vysoko v horách, v kameni, sněhu a na útesech. Mezi lety 1915 a 1917 se tu odehrálo dvanáct krvavých bitev o řeku Soču (italsky Isonzo). Válčilo se o každý metr, často v terénu, který byl sám o sobě smrtící - prudké svahy, skalní stěny, hluboké rokle.

Italská armáda se snažila prorazit Rakousko-Uherské linie, aby se dostala do nitra habsburské říše. Rakousko-Uhersko, včetně českých a slovenských vojáků, se zoufale bránilo. Muži žili ve skalách, v dešti, mrazu i vedru, pod neustálým dělostřeleckým i kulometným ohněm. Smrt tu byla všudypřítomná.

Mezi klíčové momenty patří:

První bitva u Soči (červen 1915) - neúspěšný italský útok, fronta se nepohnula.

Bitva o Tolmin (1916) - kruté boje v horách, hřbitovy se začaly plnit tisíci padlých.

Dvanáctá bitva (říjen 1917) - známá jako bitva u Caporetta, přelom. Společná ofenziva Němců a Rakušanů prorazila italskou obranu a změnila směr války.

V této frontě se ztrácely celé generace. Právě zde, ve stínu hor a dělových výbuchů, padli i muži jako Robert Gongol - zapsáni do dějin jen jako číslo v matrice… pokud měl člověk štěstí. Ale za každým jménem byl lidský osud, tvář, rodina - a hrdinství.

Konec války a rozpad starého světa
Rok 1918 přinesl Evropě mír, ale i hluboké rány. Rakousko-Uhersko se rozpadlo, nové státy - včetně Československa - povstaly z popela monarchie. Podepsáním příměří 11. listopadu 1918 v 11 hodin dopoledne skončila válka, která zabila přes 16 milionů lidí.

Rodiny se shledávaly… nebo smutnily nad těly, která se nikdy nevrátila. Zbyly hroby v cizích zemích, vojenské hřbitovy v horách Slovinska, Itálie, Polska. Právě jeden z těchto křížků nese jméno Roberta Gongola, jehož památce je věnován tento web.